Get Adobe Flash player
Cukrovka

Cukrovka

První zmínky o cukrovce pocházejí z Egypta období 1500 př. n. l., kde se v Ebersově papyrusu popisuje vzácná nemoc spojená s velkou žízní a vylučováním moči. Na základě tohoto příznaku jí Hippokratův žák Aretaeus z Kappadokie pojmenoval diabetes, což je odvozenina od řeckého výrazu pro sifon. Staří Řekové, Egypťané, Indové, Peršané a Číňané ve svých písemnostech zmiňovali sladkou chuť moči již v době 6. století a pro diagnostiku používali mravence. Pokud je moč pacienta přitahovala, jednalo se o cukrovku. Evropa si na toto zjištění musela počkat až do roku 1675, kdy anglický lékař Thomas Willis zavedl do diagnostiky ochutnávání moči diabetiků a pojmenování nemoci rozšířil o mellitus, latinského výrazu pro med. O sto let později Matthew Dobson dochází k závěru, že typická chuť moči je způsobena přebytkem cukru a zavádí jednoduchý chemický test pro jeho detekci.

Diabetes mellitus, lidově cukrovka byla v této době sice dobře popsaná, avšak stále chyběli znalosti o příčině onemocnění či jakékoliv účinné léčbě. Lékaři se sice pokoušeli experimentovat s různými způsoby léčby, ale prognóza byla velice špatná. Pacienty čekal krátký a nepříjemný život. Nejúčinnější metodou se zdálo omezení potravy a pravidelné cvičení, avšak kýžený efekt se dostavoval jen u části pacientů, jenž vykazovali podobné rysy, nadváhu a sedavý životní styl. Na těchto podkladech se začalo spekulovat o vícero typech diabetu.

Přelomem se stal rok 1889, kdy si Joseph von Mering a Oskar Minkowski při pokusech na psech povšimli spojitosti slinivky břišní a nemoci cukrovka. Krátce po jejím odstranění se u psů začali rozvíjet příznaky a zanedlouho zemřeli. Na jejich výzkumu postavil Edward Sharpey-Schafer svoji hypotézu, že je ve slinivce produkována látka ovlivňující metabolismus cukru. V roce 1910 prokázal tvorbu specifického hormonu v beta buňkách Langerhansových ostrůvků. Pojmenování inzulin je odvozené právě od místa vzniku, v latině je insula používaná pro označení ostrova. Objev tohoto hormonu se stal klíčový pro budoucí léčbu diabetes mellitus.

Na lékařské fakultě University of Toronto se dvojice Frederick Banting a Charles Herbert Best rozhodli pokračovat v experimentech Meringa a Minkowského. Jejich výzkum finančně zaštítil profesor John James Richard Macleod a započal v květnu 1921. Po vyvolání diabetu aplikovali injekčně výtažek z Langerhansových ostrůvků slinivky břišní zdravého psa, což vyvolalo zmírnění příznaků a cukrovka již nemusela být smrtelnou. Avšak Banting a Best měli potíže připravit inzulin v dostatečně čisté formě, jenž by mohla být použita pro klinické testy. Přípravou odpovídajícího extrakt z pankreatu byl pověřen James Collip. V roce 1922 byl inzulin poprvé použit k léčbě diabetu a následující rok za jeho objevení získal Banting a Macleod Nobelovu cenu. K rychlému rozšíření inzulinu do celého světa napomohlo rozhodnutí prodat licenci na jeho výrobu za pouhý dolar. Jako symbol díku byl poté světový den diabetu stanoven na 14. Listopadu, den Bantingova narození.

Cukrovka, čili diabetes mellinus je charakterizována zvýšenou hladinou glukózy, což jsou jednoduché cukry, které používá tělo jako zdroj energie. K jejímu transportu dochází krví a za přispění inzulinu a glukagonu se dostává k jednotlivým buňkám. Dojde-li k porušení rovnováhy těchto dvou hormonů je omezen transport glukózy z k krve k buňkám a její hromadění narušuje přirozený metabolismus organismu. U zdravého jedince během dne hladina krevního cukru kolísá v hladině 3,3 až 6,6 mmol. Překročí-li tato hladina nalačno mez 7,8mmol či kdykoliv během dne 11,1mmol již se jedná o hyperglykemii, jejímž původcem je pravděpodobně jeden s typů diabetu. Přibližně u 7 až 8% pacientů mluvíme o diabetu 1. typu, jenž je vyvolán autoimunitní reakcí, při níž dochází k destrukci beta buněk. Ty už posléze nedokáží produkovat dostatek inzulinu, který musí být do těla dodáván s externího zdroje. U druhého typu vlivem životního stylu dochází ke zvýšení účinku glukagonu, čímž se omezí vnímavost buněk na inzulin. Svoji úlohu sehrává dědičnost, jíž získáváme predispozice k onemocnění, jenž posléze spustí doposud neznáme faktory. U 2.typu hrají dědičné sklony mnohem větší úlohu a úměrně s věkem roste její výskyt u příbuzných. Poslední dobou je cukrovka často jmenována jako civilizační choroba, jejíž výskyt v populaci nezadržitelně roste. Nejvýraznější nárůst byl zaznamenán v rozvinutých zemích, kde se obezita stává vážnou hrozbou zdraví populace. Diabetes mellitus je stále nevyléčitelnou nemocí a aplikací inzulinu se dociluje co možná nejdelšího oddálení příchodu chronických komplikací. Ty jsou povětšinou spojeny s poškozením cév, 75% pacientů s touto nemocí umírá na srdeční selhání či mozkovou příhodu. V průměru se dožívají o 8 až 10 let nižšího věku, než zdraví vrstevníci.

Comments are closed.